MUDr. Jarmila Klímová v rozhovoru o psychosomatice pro FŠ Třebíč

Paní doktorko, děkujeme mnohokrát za Váš čas, který si na nás děláte. Abychom nezdržovali a mohli nakousnout lehce témata, která by mohla zaznít na přednášce, na kterou se chystáte do Třebíče ve středu ke 4. 10. v rámci projektu Zažij Fošku.

Přihlášky ZDE!!!

Úvodem tradiční, dost možná už nudná otázka, co je to lidským jazykem psychosomatika?

Psychosomatika je způsob myšlení, který chápe člověka v jakémsi celku, do kterého patří a nejdou od sebe oddělit jednotlivé složky našeho života, jako je složka tělesná, psychická, sociální, energetická a spirituální.

Pokud se chce člověk psychosomaticky léčit, tak musíme velmi zodpovědně zohledňovat všechny zmíněné aspekty, které lidská bytost obsahuje a které ji ovlivňují. Jakmile začneme upřednostňovat pouze jednu složku, nebo maximálně dvě, tak se tím dostaneme do velmi úzkého spektra možností terapie, které v delším časovém horizontu selhávají a člověk se točí v kruhu.

Takže všechny ty aspekty by měly být v rovnováze?

Přesně tak, všechny aspekty by měly být v rovnováze a měli bychom je respektovat všechny se stejnou vážností.

Když zabrousíme do sportu a nejenom do něj, tak když se zraníme, nebo onemocníme, často jsme léčeni pouze přes tu tělesnou schránku, proč?

Ne často, vždycky! Západní medicína zatím nepřekročila koncept biomechanického přístupu k životu. Takové ty první přesahy, které můžeme vidět je to, že na některých odděleních někdy přizvávají do toho léčebného procesu psychologa. Oni vědí, že ta rána, to zranění se hojí lépe, když je člověk v pohodě. Vědí, že to tak je, ale víceméně netuší a do jisté míry ignorují, proč to tak je. Vinit lékaře by bylo laciné a snadné. Někteří lékaři jsou si vědomi, že ten přesah je daleko širší, ale záměrně bazírují na té biomechanické složce.

Lékaři pracují v systému, který určuje, co si mají myslet. Tam už nekritizujme lékaře, ale systém, protože ten systém je násilně udržuje v tom, aby nepřesáhli tu biomechanickou platformu.

Takže v překladu se nechodíme k lékaři uzdravovat, ale pouze tlumit bolesti a příznaky?

Říkáte to zcela přesně. Západní medicína není orientovaná na léčbu příčin, ale na potlačování následků.

Když se přesuneme ke světu dětí ve sportu a přístupu rodičů, nebo trenérů, tak jak respektovat emoce dítěte i jeho duševní stránku tak, abychom dítě rozvíjeli a nevytvářeli podklad pro právě případné nemoci? A zranění také nejsou náhoda?

Jednoznačně i zranění má vždy psychosomatický kontext a není to náhoda. Když se podíváme na děti, které jsou zařazené minimálně do soutěživého, potažmo vrcholového sportu, tak jsou vystaveny velkým tlakům, kde je v popředí výkon, odměna, trest a jsme u jednostranné záležitosti. A u těch dětí je třeba obzvlášť klást důraz na jejich emocionalitu, to znamená rozumět těm emocím a pocitům, které se v tom dítěti odehrávají, které jsou často protichůdné a ne zcela pochopitelné tomu světu dospělých.

A ten svět dospělých, který z nevědomosti, nikoliv ze zlé vůle, ale z nevědomosti v tom tlaku na výkon tyto emoce opomíjí a říká věty typu: To překonáš, to dej… atd. a to dítě nutí, aby nebylo v kontaktu se svými emocemi, aby si ty emoce začalo zakazovat. Tím dítě začínáme poškozovat. A následné onemocnění, nebo zranění je pouze obrazem toho, co to dítě prožívá na emocionální úrovni. A tělo nikdy nelže!

Rozumíme tomu tak, že bychom měli dát tomu dítěti prostor, aby dalo průchod svým emocím?

Ano, ale i takovým emocím, jako jsou strach, úzkost… protože, když tyto emoce začneme potlačovat pod vlajkou výkonu, tak to dítě můžeme poškodit na několik let, nebo desítek let. Začnou se pak v té dospělosti projevovat a ukazovat ve zdánlivě úplně odlišných životních tématech, v odlišných životních oblastech. Objevují se zástupná úzkostná témata a v teprve v terapii se dostaneme k jádru věci. Například k tomu, že jako dítě nebylo vyslyšeno.

Tak co máme tedy dělat, abychom to dítě nepoškozovali?

Nezpochybňovat to, co to dítě říká! Nezlehčovat to! Být otevřený ke zpovědi toho dítěte a jít té zpovědi vstříc. Nabídneme porozumění tomu, co dítě cítí a vzít to vážně. Dát dítěti prostor, aby emoce mohlo svobodně a beze strachu ventilovat. Například téma sebevyjádření třeba mezi 6 – 12 rokem je naprosto klíčové pro další psychický rozvoj.

Již to zaznělo dříve a nedá mi to, se nezeptat. Co si myslíte o soutěžích, ať už na trénincích, nebo zápasech, turnajích? Jaký to může mít dopad na vývoj dítěte?

To jste trefil do černého! Odpovím na to pouze ze subjektivního hlediska – nemám ráda princip soutěže. Je to testování úzké výseče schopností, na jejímž základě se potom ohodnocuje cena toho člověka jako celku. 

V překladu, to dítě soutěží v nějakém sportu a teď na tom žebříčku stupně vítězů není první, není druhý, je třeba pátý, dvanáctý. A ta tendence veškeré kvality toho dítěte posuzovat podle té úzké výseče těch schopností, může být ničivá. Příklad: „Jé, Ty jsi tím krikeťákem nehodil patnáct metrů, ale jenom devět – to jsi pěknej lůzr.“ Ale, že to dítě úžasně hraje na housle a nádherně kreslí, to už nikoho v tu chvíli nezajímá. V tom vidím riziko té úzce vymezené soutěže.

Jsou ale také děti, které ze své podstaty rády soutěží a těm bychom tuto příležitost měli poskytnout. Záleží samozřejmě na charakteru, na povahových rysech, na vlastnostech toho dítěte a ty, které mají rády soutěže, tak těm to, prosím, dopřejme.

Ale pak je mnoho dětí, které soutěží jenom proto, protože mezi sebou soutěží jejich rodiče! A ony soutěží jenom proto, aby uspokojily nenaplněné ambice jejich rodičů a tam bychom měli být velmi opatrní!

Co hodnocení a vynášení soudů o tom, jestli na to dítě aktuálně má, nebo nemá?

Posuzování dítěte na základě aktuálních dovedností je nesmysl, protože je to hodnocení na základě jedné dovednosti, ale to dítě obsahuje celou škálu dovedností. A to každé dítě! V tomto případě pak ten reflektor svítí pouze na jednu dovednost, a to není dobře. Jak jsme si říkali – třeba zrovna nehodil tím krikeťákem 15 metrů, ale umí nádherně kreslit.

Když budeme chtít být konkrétní. Když se to dítě rozhodne pro nějaký sport, je zapálené, chce se učit, ale v očích rodiče, nebo trenéra, nemá ještě takovou výkonnost, aby se z něj stal třeba nový Messi, tak jak by si on přál… Jak by se k tomu měl postavit ten rodič, nebo trenér, aby se to dítě mohlo rozvíjet a nebylo nabourané jeho sebevědomí, nebo důvěra v další jeho rozvoj?

Možná to bude znít lacině, ale zastávám názor, že dítě by se mělo chválit za jakýkoliv výkon. To dítě ten výkon vždycky podalo! Podalo ho na hranici svých možností a to, že podle nějaké pitomé tabulky skončilo na 25. místě, to není důležité, protože to dítě podalo svůj nejlepší výkon a má právo za něj být oceněné.

Pokud však to dítě se chce zlepšit a jeho ambice je vyšší, pak můžeme s ním probrat další postup. Příklad: „Jsi na 25. místě, jsem na Tebe velmi pyšný, máš z toho radost?“ Dostanete od toho dítěte nějakou odpověď a pak se rodič může dál ptát: „A chtěl bys být lepší?“ A teď záleží na tom, co to dítě řekne. Následně se můžeme dítěte zeptat, jak mu můžeme pomoct, co pro něj můžeme udělat, aby mohlo být lepší. Čili jít v souladu s těmi ambicemi, které má to dítě. Ne s těmi, které máme my.

Pokud půjdeme v souladu s ambicemi dítěte a dítě bude chtít být třeba třetí, tak můžeme pokračovat. Například: „ Dobře, kdybys chtěl být třetí, tak to by znamenalo, že budeš muset to a to, chceš to?“ A pokud dítě řekne, že ano, pak rodič má ten úkol, aby s ním touto cestou šel. I kdyby to znamenalo, že ho bude každé ráno budit v pět. Pokud se nám nějaké ráno sekne, je na místě připomenout dohodu, což je v tomto případě: „Chtěl jsi být třetí, řekli jsme si, že Tě budu budit každý den v pět, chceš to ještě? Jestli jo, tak koukej vstávat, nasnídej se a vezu Tě na trénink!“

Ten způsob přístupu na mě působí, že rodič by měl věřit v kompetentnost toho dítěte si říct, v jaké roli toho rodiče potřebuje, je to tak?

To jste řekl dokonale! Věřit v kompetentnost toho dítěte, protože to dítě je kompetentní si rozhodnout. Rodič má dát dítěti prostor a je tam od toho, aby ho chránil, podporoval ho a byl mu průvodcem, nikoliv kazatelem.

Nakousli jsme tím celým ambice rodiče versus ambice dítěte koukám…

No, to je ten největší problém! To, že ten trenér je tam na ty děti pes, to je v pořádku – to je jeho role. Ale je potřeba si uvědomit, že rodič svěřuje dítě do rukou trenéra a nikdy by rodič neměl nechat dítě v rukou trenéra ve chvíli, kdy to dítě v těch rukou už být nechce. To už mluvíme o respektu a úctě k dítěti. A my na úctu k dětem zapomínáme.

Vyprávěla jste příběh o tancujících holčičkách, které nesoutěží, mají dvakrát ročně vystoupení a rodiče se tam chodí koukat, podporovat, pláčou dojetím a nadšeně tleskají, byť tam dětičky padají, nejsou schopni tam organizovaně ještě cosi tvořit, ale dostávají ocenění za svou snahu. Chtěl bych se toho chytit a zeptat se, jak důležitá tam může být přítomnost toho rodiče. Ať už na zápasech nebo na trénincích?

Rodič je ta největší autorita. K tomu rodiči se to dítě vzpíná jako k nejvyššímu zdroji ocenění. To, že ho poplácá po ramenou trenér, to je supr! Ale potom by ho měla vzít do náruče máma a poplácat ho po ramenou táta. To je ta nejvyšší meta!

Paní doktorko. Děkuji a těšíme se na Vaši návštěvu.

Také děkuji a těším se na viděnou.